Elisabeth Voggeneder
Tep malby
Text katalogu ‘systems’
propuštěn 2008
Několik myšlenek k roli barvy v práci Barbary Höllerove
Díváme-li se na nové práce Barbary Höllerové, jsme konfrontovaní s výsledkem koncentrace, která vychází jak z velmi promyšleného, tak z hravého přístupu k esenci malby: zkoumá barvu.
B.H. dává tenoučkým monochromním měkkým barevným fóliím strukturu tím, že je různě skládá a upevňuje na nosiče. Skoro plovoucí je pak prezentuje v prostoru. Tato díla tvoří kulminační bod dlouhodobého intenzivního směrováním k největší možné redukci. Blány čisté akrylové barvy představují ve vývoji práce B.H. aktuální výsledek zkoumání elementárních prostředí a základních metod malby, hledajícího to, co by se dalo nazývat „tepem“ malby. Umělecká práce B.H. se pohybuje v kontextu radikální malby, jejímž hlavním tématem je touha po malířské praxi prohlubující základní podstatu malování. Na rozdíl od ideálních obrazových představ dřívějších abstraktních malířů tvoří tady analýza podstaty jevů zároveň významovou podstatu díla.
Na začátku zmíněného procesu zkoumání pozorovala B.H. měnící se hru, vztah mezi povrchem obrazu a takzvaným nosičem obrazu (tedy tím, na čem leží „skutečná obrazová vrstva“). B.H. se rozhodla postupovat podle předem zvolených logických parametrů, které stanovily zřetelné hranice práce: plocha obrazu, malířský prostředek (barva) a systematizovaný dialog. Vyvrtala do dřevěných desek pravidelné otvory, které potom vyplnila barvami. A to buď podle přesně daných pravidel řazení a uspořádání anebo zcela nahodile. B.H. takto vytvořené trojrozměrné panely často uspořádává do sérií. Ty pak (stejně jako i jednotlivé panely) působí na diváka barevným rytmem v odstínech a kontrastech.
Dalším krokem zkoumání se stalo kapání/lití čisté barvy do nepřerušených lineárních stop. B.H. je nanášela nejdříve na plochy dřevěných desek, ale později také na jejich „užší strany“, tehdy na plošky jejich řezů. Ty pak vystavovala jako vertikálně orientované série (až o dvaceti kusech). Zkoumala potenciál modulace monochromních barevných odstínů prostřednictvím nanášení barvy. Jenom různá intenzita zahuštění způsobovala pulzující dynamiku mezi světlem a tmou. Pořadí „hran“ v objektových skupinách je voleno tak, aby zdůraznilo malířské působení celku.
Jak hrany, tak vrtané a kapané obrazy, vytvářejí skupinu prací s přísnou metodikou. Středem zájmu je zde vždy komunikace mezi čistou barvou a nosičem obrazu. Jiný přístup představují takzvané „spirály“. Tady si barevný materiál najde tvar „sám o sobě“. Předpokladem k tomu byla možnost malířský prostředek uchovat v jeho vlastní podstatě. Po různých experimentech se B.H. podařilo nakapanou barvu sejmout z původního podkladu. Vznikla tak barevná blána jako samostatný objekt, který B.H. podrobila dalšímu, jak plánovitému, tak intuitivním přetvarováním. Dalšími pokusy se dopracovala až ke vzniku spirál tvořených z čistých barevných stop. Podařilo se jí zviditelnit maximální soustředění na to, co je v malbě podstatné – na samotou barvu.
V kontextu tvorby B.H. znamená analýza barvy také střetnutí s tradičními představami o roli barvy v malbě a o způsobu jejího čtení. Zvlášť v Rakousku je zacházení s barvou vnímáno jako místní specifikum. Malba zde má výrazný expresivní ráz, ve kterém hraje emocionální působení barvy jednu z hlavních rolí. Už rakouské baroko se vyznačuje typickou barevnou opulencí. A na barevnou expresi zaměřený výklad školy Johannese Ittena pak dovedl poválečnou generaci rakouských malířů až k subjektivnímu gestu barvy jako prostředku uměleckého výrazu.
Přístup B.H. k barvě je ale úplně jiný. Nejde jí tolik o psychický výraz barevného ladění obrazů, ale spíše o zásadní otázku: Co barva v obraze představuje? Jak barvu přivést k vlastnímu charakteristickému vzhledu? A jaká systematika je tomuto vzhledu příbuzná? B.H. se soustřeďuje na jeden z mnoha aspektů fenoménu barvy a barevnosti a tím dokáže zdůraznit své sdělení.
Schopnost zostřené pozornosti a „promyšlené představivosti“ uplatňuje B.H. nejen na barvu jako prostředek malby, ale stejně tak na samotný proces malování. Základem jejího přímého a prozíravě soustředěného přístupu je poctivá reflexe celého procesu vzniku obrazu. Stejnou základní důležitost však v tomto procesu zároveň mají hravé a spontánní nápady. Tím se B.H. liší od radikální malby, jak bývá převážné definována.
Heinz Mack napsal roku 1959 programové „Das Schöne ist in Bewegung und zeigt die Ruhe der Unruhe als Form. Das Dynamische wird selbst zur Form. Die Unruhe der Ruhe aber zerstört die Form und will ihr Gegenteil. Das Unbewegte und Endliche ermüdet unsere Augen und negiert sie schließlich“. (Krása je v pohybu a naznačuje klid v neklidu jako tvar. Dynamika se stane tvarem. Neklid klidu ji ale zničí a sleduje čistý opak. Nehybnost a konečnost unavují naše oči a konec konců je ignorují.) Práce Barbary Höllerové se nachází právě kdesi uprostřed polarity dynamického klidu soustředění.
(překlad Lena Knilli a Michal Stránský)
Elisabeth Voggeneder je historička umění a kurátorka a žije v Dolním Rakousku